Klára Křivánková: Do pražského USK bych nikdy nešla!

Autor: Michal Čejka

Mezi největší talenty českého basketbalu patří Klára Křivánková. Vnučka trenéra Jana Bobrovského tvrdí, že Brno jen tak neopustí. Sezonu plnou úspěchů na basketbalovém poli má za sebou Brňanka Klára Křivánková. Kdo podrobně nesleduje mládežnické kategorie brněnského Frisca, tomu jméno nic moc neřekne. Zatím. Patří totiž mezi největší talenty, znamená budoucnost českého basketbalu. Kdo nevěří, ať se podívá do jejího rodného listu. Otec Petr je bývalý obránce fotbalové Zbrojovky, matka Eva basketbal taky hrála. A hlavně je dcerou jednoho z nejlepších hráčů historie - Jana Bobrovského. „Vždycky jsem se těšila, až mě bude trénovat," tvrdí patnáctiletá budoucí hvězda.

Nedávno jste uspěla hned na třech frontách. S Friscem jste vyhrála ligu s kadetkami i juniorkami, se sportovním gymnáziem Ludvíka Daňka jste uspěla ve finále Poháru ministra školství. Který titul byl nejtěžší?

To se nedá říct. Zřejmě ten s osmnáctkami. Ten od nás nikdo nečekal, protože jsme prohrály s Hradcem Králové. Už jsme si myslely, že první nebudeme. Ale pomohl nám pražský USK. Všechno bylo těžké. (úsměv)

Rivalita mezi USK a brněnským klubem na dospělé úrovni je pověstná. Jak to máte v mládežnických kategoriích?

Myslím, že je jemnější, i když tam pořád je. Ale podle mě to dospělé hráčky tolik nevnímají. Dobře se znají z reprezentace. Já ji vnímám hodně už od dětství, třeba i díky dědovi.

Ve školním družstvu jste měla spoluhráčky, které nastupují za Valosun. V tomto případě jde o boj mezi brněnskými celky.

Rivalita je hodně velká. Myslela jsem si, že se s nimi ani nebude dát hrát. (úsměv) Ale docela jsme se skamarádily, na všem jsme se shodly. Problém v tom nebyl.

Ve finále Poháru ministra školství jste si užila zatím nepoznanou atmosféru. Oba zápasy vysílala v přímém přenosu televize, tribuny byly nacpané k prasknutí. Jak jste to prožívala?

To jsem ještě nikdy nezažila. Bylo to úžasné. Jasně, že jsem byla nervózní, ale to rychle opadlo. Byl to krásný pocit vyzkoušet si hrát jako v dospělém basketbalu. Každý se chtěl ukázat.

Takže motivace převažovala nad svázanýma nohama?

Rozhodně. Každý se víc snažil, hodně nám to pomohlo.

V poločase prvního finále ve Strakonicích si vás vybraly kamery pro televizní rozhovor. Jako možná budoucí hvězda si pomalu musíte na interview zvykat. Jak jste ho zvládla?

To byl asi můj třetí rozhovor, ale největší. Snažím se do té role vžít, ale zatím mi to moc nejde. Moc se mi nedaří. Vždycky to nějak zkazím. (smích)

Máte před sebou konkrétní basketbalový sen, nebo si před sebe kladete postupné cíle?

Spíš postupné. Samozřejmě chci hrát dál, dostat se do ženské reprezentace. Ale takové sny má každý, kdo chce v basketbale něčeho dosáhnout. Postupně zdolávám jednotlivé příčky. Snad to tak půjde dál bez nějakých zranění.

Před vámi je červencové mistrovství Evropy do šestnácti let v Maďarsku. Jaké máte ambice?

Velké. I trenér říkal, že bude spokojený jen do pátého místa. Příprava v Polsku nám moc nevyšla, ale ta nerozhoduje. Na mistrovství se vždycky vyhecujete úplně jinak.

Pro vás asi není jiná volba než do dospělé reprezentace proniknout z Frisca?

Když bude možnost zahrát si tam, tak rozhodně. To je můj sen.

Bratr Jan naopak hraje v pražském USK. Podobný krok by vám ale rodina asi neodpustila.

Ani bych nechtěla. To není jen o dědovi, to je i můj názor, že do USK bych nikdy nešla. Ale v mužích je to přece jen jiné.

Trenér Bobrovský říkal, že si vás moc nepřeje trénovat. Prý by na vás měl vysoké nároky. Jak to vidíte?

Já se na to naopak vždycky těšila. Otázka je, jak dlouho u trénování ještě vydrží. Když je kouč impulzivní, týmu to dodá nejvíc.

Pocházíte z vyloženě sportovní rodiny. Byl pro vás basketbal jasná volba?

Odmalička jsem věděla, že jej budu hrát. Když jsem byla úplně malá, chodila jsem ještě na tenis. Ale vždycky mi bylo jasné, že budu hrát basketbal.

Pohled trenéra Richarda Fouska: „Klára se klidně může dostat mezi absolutní špičku. Tím myslím do nejvyšší soutěže žen i do dospělé reprezentace. Má pro to vlohy, fyzické dispozice i chuť něčeho dosáhnout. Je vysoká a pohyblivá, navíc začínala jako rozehrávačka. Takže jí míč nepřekáží. Jen bych jí vytkl dva nedostatky: střelba a sebevědomí. Měla by si víc věřit.“